Projekt TS Ostrava i TVP Wrocław
Projekt współfinansowany ze środków Europejskiego Funduszu Rozwoju Regionalnego. Przekraczamy granice.

Projekt TS Ostrava a TVP Wroclaw
Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj. Překračujeme hranice.

Prajzsko - území, které modeloval ledovec i války

Putování krajinou chrámů z čevených cihel, starých řemesel a stále živé staré moravštiny. Krajinou, kterou šel ledovec i války a jejich stopy tady najdete na každém kroku.  V malé pohraniční vesnici Krzanowice nedaleko polské Ratiboře mají netradiční kabaret. Předvádí scény z historie tohoto kraje v jazyce, kterému tady Poláci říkají moravština. Děvčata se moravštinu učí od svých babiček zvaných křanovické omy.

„Po válce bylo zakázáno mluvit německy. My jsme ale jinak neuměli, a tak jsme za to dostávali přes pusu,” říká Anna Hajduczek z Krzanowic. „Dědové nebo rodiče mluvili moravsky, a teprve později, ve škole, polsky. Ale dlouho to tady bylo moravské a proto to naše generace přijala.”

 

Na české straně hranice leží region známý jako Hlučínsko. A nebo také – jak říkají místní obyvatelé – Prajzsko. Do vzniku samostatného Československa patřilo toto území Prusku, a později Německu. Svědectvím té doby je neogotický stavební sloh, který němečtí stavitelé uplatnili především při budování kostelů.

Nikde jinde na česko-polském pomezí nenajdete tolik novogotických chrámů, jako na Hlučínsku. Zmenšená kopie dómu v Kolíně nad Rýnem se od začátku 20. století tyčí nad Sudicemi na české straně hranice.

Podobných kostelů z dvakrát pálených cihel jsou na Prajszké desítky a jsou skutečným symbolem kraje. Chrám Svatého Jana Křtitele v Sudicích je kulturní památkou. Z kostelní věže je celý region jako na dlani, včetně nedaleké polské vesnice Boruczin, kde paní Kornelie Lach založila venkovské muzeum.

„Když se zpráva o vybudování muzea mezi lidmi rozšířila začanali nám ze svých domovů přínášet spoutu skvostných exponátů,” říká Kornelia Lach. „Díky tomu tady mám jizbu, jídelnu, kuchyň i komoru v ta kové podobě, jak vypadaly v dobách našich předků.”

O  návrat do minulosti se na Hlučínsku snaží také Artur Komárek v Rohově nedaleko Opavy. Obnovil hospodu, která jeho rodině kdysi patřila a něco k ní přídal. Vybudoval tu malý pivovar, ve kterém vaří pivo podle starých receptů. Nikdy dříve se v Rohově pivo nevařilo a pivovarské řemeslo se majitel hospody musel naučit od sládků z jiných pivovarů. Dnes tedy má ve staré klasické hospodě nejmladší pivovar v okolí.

„Snažím se vařit své vlastní poctivé pivo,” říká Artur Komárek a čepuje do sklenice jedenáctistupňový Rohan. „Jezdí sem na něj Češi i Poláci.

Zatímco Artur Komárek v Rohově vaří staré pivo v mladém pivovaru, v polské Ratiboři mají jeden z nejstarších pivovarů v celém Polsku. Byl založen v roce 1239 a jeho recepty jsou odvozeny od těch, které v polovině devatenáctého století vyvinul slavný český pivovar Kaufmann.

„Pivo se vyrábí podle starých, tradičních metod, v otevřených kádích, což je nyní v Polsku výjimečné. Jen v několika polských pivovarech se pivo vyrábí takovým způsobem. V moderních pivovarech je pivo hotové do dvou týdnů. Pivo v našem pivovaru vzniká nejméně šest týdnů a některé druhy dokonce osm, deset týdnů,” vysvětluje sládek Mariusz Dudek.

Tradice a vzpomínky na složitou historii Hlučínska po obou stranách hranice se tedy daří držet nebo částečně obnovovat, přestože desítky let nešlo tehdejším vládám o nic jiného, než je nadobro vykořenit. Svědčí o tom také příběh pomníku v Nowe Viosce. Obyvatelé ho postavili obětem 1. světové války, ale po porážce Německa v roce 1945 musel pomník zmizet.

Rolník Zygfryd Liszka vzpomíná, jak dostal příkaz strhnout pomník traktorem. Nikdo jiný v obci traktor tehdy neměl, a tak to musel udělat on.

„To byl rozkaz obecního úřadu. Obecní úřad dal rozkaz, povalili jsme to a odvezl to domů,” říká Zygfryd Liszka. Dnes však už je pomní zpátky, když tenktokrát věnovaný místním lidem, kteří padli ve 2. světové válce. „Lidé začali začali naléhat, že se tady musí něco udělat. A tak se stalo. Sousedé pomník přestavěli, starají se o něj a je to tak v pořádku.”